Lidé jsou různí, a to určitě ve všech světových končinách. Někdo je takový a jiný onaký, to podle své nátury, výchovy a prostředí, ve kterém žil a žije. A tak se není čemu divit, když máme některé lidi raději než jiné, když nás to k některým táhne a jiným se raději vyhneme pověstným velkým obloukem. Je to prostě tak. U nás stejně jako dejme tomu v Jižní Africe.

A čím se podle mých mnohaletých zkušeností vyznačují ti jihoafričtí?

• Pochopitelně barvou pleti. Nebo bych měl přesněji napsat barvami pleti, protože těch je tam tolik, že se snad ani nedivím, že tu chtěl vytvořit Nelson Mandela po pádu apartheidu ‚duhový národ‘. Na což se vžil dovětek, že ale bílá barva do duhy nepatří. Ale přesto tam i tato je.
• Bílí se tam obvykle baví naprosto normálně s černými. A černí s bílými. A bílí i černí s barevnými. A bílí, černí a barevní s Asiaty. A naopak. Jako by tam nikdy žádný apartheid nebyl a všichni byli od narození barvoslepí. A nebaví se spolu stylem, jakým jsme někdy my častováni svou menšinou a v duchu naše menšina námi.
• Všichni, kdo mohou, tam rádi pracují. Nebo možná ne až tak rádi, ale ochotně využívají možnost vydělat si aspoň o poznání méně než my u nás. Snad proto, že tam není běžné a možné chodit opilí či zfetovaní na úřad práce a demolovat tam zařízení a napadat úředníky kvůli frustraci z malých sociálních dávek.
• Jihoafričtí lidé jsou také velice trpěliví. Což se projevuje zejména ve frontách v bankách nebo na některých úřadech. Jedinou výjimku zřejmě tvoří bílí Afrikánci, pro které bývá přesnost leckdy nade vše. Přičemž se podivuji, že se v JAR ještě ze všeho toho ležérního přístupu ostatních k času nezbláznili.
• A ani ti nejchudší prý nebývají vesměs nebezpeční. Kdo ví? Moji přítelkyni stál blízký kontakt třetího druhu s nimi kabelku a mě hodinu v nemocnici.

Lidé jsou prostě různé. Blbé a pitomé. Ale určitě nejen takové.