Skleníkové plyny jsou něčím, s čím se potýkáme již od doby průmyslové revoluce. Právě v té době totiž prudce vzrostla jejich produkce, a s tím, jak se zvyšovalo množství továren, ale i automobilů, rostlo i jejich množství, které jsme vypouštěli do atmosféry. To samozřejmě znamená, že se jeho úroveň v ovzduší neustále zvyšuje.

Když se však podíváme na statistiky, zjistíme, že ve srovnání s jinými přírodními producenty jej nevypouštíme tolik. Proto je otázkou, zda je to skutečně takový problém, jak mnozí tvrdí. Pokud jej totiž lidé v porovnání s přírodou neprodukují tolik, proč je to takový problém? Ukazuje se, že situace není ani zdaleka tak jednoduchá.

V první řadě nejde jen o samotnou produkci, ale také o to, kolik jej organická hmota vezme zpět, například při procesu fotosyntézy. Ta ovšem počítá jen s přírodními procesy, které jsou tímto způsobem v rovnováze. Ovšem oxid uhličitý, který vypouští lidé, v této rovnici započítán není. Proto zůstává v atmosféře, což je problém.

Situaci zhoršuje fakt, že právě oxid uhličitý zůstává v atmosféře dlouhou dobu, než se rozloží. Díky tomu se zde kumuluje, což znamená, že jeho vliv je čím dál větší. To ostatně pociťujeme i dnes, a je to jednou z příčin globálních změn klimatu, které dnes vídáme stále častěji.

Je tedy jasné, že je s tímto problémem potřeba něco udělat, ale co? Odpověď není tak jednoduchá. Prozatím totiž nemáme technologie, které by dokázaly bezpečně oxid uhličitý z atmosféry dostat, i když se například zkouší vypouštění železa do moře, byť s nevalnými výsledky.

Jediným řešením, které v současné době máme, je tak omezení jeho vypouštění. Ani to však není snadné, neboť na něm závisí mnoho technologií, kterých se dnes zkrátka nedokážeme vzdát. Jedinou možností je tak vývoj nových, čistších technologií. Ani ten však nejde kupředu ani zdaleka tak, jak bychom chtěli.